Aston Martin
První vůz této značky vzniknul v roce 1914 v malé dílně v britském Kensingtonu. Za jeho zrodem stáli Lionel Martin a Robert Bramford, kteří zde do podvozku Isotta Fraschini vestavěli motor Coventry – Simplex. Svůj výtvor pojmenovali Aston Martin podle horského závodu v Aston Clintonu, kde Martin v předchozím roce zvítězil na Singeru 10. Sériová výroba původních vozů značky Aston Martin byla zahájena teprve roku 1920 v nových prostorech na londýnské Abingdon Road a zpočátku šlo o vozy vybavené čtyřválcem s objemem 1,5 l a bokem vedenými ventily. Z tohoto motoru byl vyvinut slavný Aston Martin Razor Blade. Přezdívku, v překladu označující žiletku, tomuto vozu dala jeho úzká karosérie na místě řidiče široká necelého půl metru. Byl určen pro rekordní jízdy v Brooklands a hlavním cílem při jeho konstrukci bylo postavit první malé auto, jež by překročilo rychlost 160 km/h. Jelikož byl pro jeho pohon použit motor s objemem jen 1,5 litru (byť s novým rozvodem DOHC), postavený Gremillonem původně pro Strasbourg GP, bylo třeba, aby byl vůz co nejmenší a měl maximálně proudnicové tvary a řidič aby seděl co nejníže, přičemž by mu z útlého kokpitu vyčnívala jen hlava. Řidič zadeklovaný jako ústřice v mušli toho na klopeném závodním okruhu z palubních přístrojů příliš neviděl, ale pro kontrolu ukazatelů se mohl poněkud sklonit. Jeho hlavním úkolem během rychlé jízdy konstantní rychlostí bylo zajistit náležité mazání motoru – nedostatek oleje ohrožoval ložiska vačkových hřídelí a jeho přebytek mohl naopak brzy naplnit odpadní nádržku a vytvořit nežádoucí odpor pohonné jednotky. Proto měl k dispozici jednoduchou měrku oleje a odkapávací přívod s regulačními kohoutky. Ačkoliv defekt pneumatiky závodníku Davisovi zabránil dosáhnout kýžené hranice 160 km/h, ukázal se jeho vůz jako velmi nadějný Brooklandský bojovník v rukou jezdců formátu George Eystona.
Firma se však dostala do finančních potíží a tak ji byli její majitelé nuceni prodat W. S. Renwickovi za pouhých 6 500 liber. Došlo k tomu v roce 1925. Renwick výrobu přesunul do Felthamu v hrabství Middlesex, kde se vozy Aston Martin vyráběly až do roku 1957. Teprve pod novým vedením se dočkal kvalitní vrchový motor 1,5 l rozsáhlejšího využití. Jednou z jeho posledních aplikací byl vynikající Aston Martin Ulster z roku 1935. Ulster byl ve třicátých letech jedním z největších snů anglických řidičů, ale kromě deseti továrních pilotů si jej mohlo splnit pouze několik z nich, protože pro běžné zákazníky jich bylo vyrobeno jen 21 a prodávaly se za cenu pěkné vily. Jen málo vozů v té době dosahovalo rychlosti 160 km/h, Ulster ji však zvládal s motorem o objemu pouze 1 500 ccm. To umožňovala především kvalitní hlava válců, díky níž motor dával při 5 250 ot./min. výkon 85 koní. K vysoké rychlosti přispívala opět aerodynamicky optimalizovaná karosérie s nízkou stavbou, plochým podvozkem a motocyklovými blatníky na každém kole. Sportovní podvozek byl osazen efektní karosérií s důmyslně tvarovanou zádí, která ukrývala naplocho uložené rezervní kolo. Ulstery startující v závodech v továrním týmu měly poněkud nezvykle rudou barvu, ačkoli meziválečným závodním vozům z Anglie byla přiřazena barva zelená. Jen o dva roky později byl představen modernizovaný motor s objemem rovné dva litry, jím vybavené vozy však nebyly obchodně příliš úspěšné.
Prosperitu značce Aston Martin přineslo teprve převzetí automobilky Davidem Brownem v roce 1947. Pod jeho patronací byl v roce 1949 uveden mimořádně vyspělý vůz typu DB1. Jeho konstrukce spočívala na důmyslném trubkovém rámu a o pohon se staral dvoulitrový řadový šestiválec DOHC postavený W. O. Bentleyem. Nutná modernizace záhy vyústila v typ DB2. Následoval povedený Aston Martin DB3, který zvláště ve verzi DB3S začal konečně vítězit v závodech. Upravený DBR dojel první v Le Mans a roku 1959 zvítězil v poháru konstruktérů sportovních vozů. Ve stejném roce se představil model DB4, poháněný novým šestiválcem 3,7 l. Jeho zadní kola byla zavěšena nezávisle na systému podélných ramen a vinutých pružin, elegantní karosérie byla pro úsporu hmotnosti vyrobená z hliníku. Ve verzi DB4 GT dával motor výkon přes 300 koní, což vozu umožnilo překročit rychlost 270 km/h. Počáteční potíže s novým motorem byly odstraněny v roce 1963 v modelu DB5, který sedlal i James Bond ve filmu Goldfinger. Už v roce 1966 zde byl nový DB6 a dva roky nato následoval DBS. Roku 1970 se objevil DBS V8 s novým hliníkovým osmiválcem 2xDOHC s objemem 5,3 l, z něhož vycházely pohonné jednotky Aston Martin až donedávna. Předáním automobilky z rukou Davida Browna společnosti Company Development Ltd. roku 1972 byla na několik desetiletí přerušena tradice typů „BD“. V roce 1984 přešla továrna do správy firmy Automotive Investments a tehdy se objevil Aston Martin Vantage. Ačkoli jeho vzhled výrazně připomínal o dvacet let starší Ford Mustang, šlo o mimořádně zdařilou konstrukci, využívající opět lehkých materiálů a osmiválce s výkonem 390 koní. O tři roky později značka Aston Martin definitivně zakotvila pod křídly obřího koncernu Ford Motor Company, která značce umožnila v roce 1988 uvést do prodeje nástupce modelu Vantage, nazvaný Virage. Ten ve verzi s přeplňováním dával výkon 557 koní.
V současnosti jsou k dispozici tři modely Aston Martin. V8 Vantage se nabízí jako kupé a kabriolet, jeho karosérie je opět z hliníku a pod kapotou se ukrývá dvaatřicetiventilový osmiválec se suchou klikovou skříní a výkonem 380 koní. V8 Vanatage díky němu dosáhne rychlosti přes 280 km/h a zrychlí z 0 na 100 km/h za 5,0 s. O pouhou desetinu vteřiny na zrychlení z 0 na 100 km/h je lepší dvanáctiválcový Aston Martin DB9. Vzhledem k výkonu 450 koní nepřekvapí ani rychlost tohoto vozu, vrcholící hodnotou 300 km/h. Vrcholem současné nabídky Fordovy značky Aston Martin Vanquish S, který disponuje podobnou šestilitrovou jednotkou jako DB9, ale s naladěním na 520 koní. Zrychlení z 0 na 100 km/h zvládne za 4,8 s a z 0 na 160 km/ za pouhých 9,8 s, maximální rychlost činí 321 km/h.
redakce@autodoplnky.cz
Foto: Archiv